Michal Viewegh – rozbor díla Báječná léta pod psa

1. Román vyšel poprvé v roce 1992. Četla jsem knihu vydanou v roce 1997 nakladatelstvím Petrov.

2. Michal Viewegh je český spisovatel působící hlavně v 90. letech 20. století – patří tedy mezi autory objevující se po Sametové revoluci s koncem politické cenzury. Dalšími takovými spisovateli byli např. Jáchym Topol nebo Daniela Hodrová. Jeho romány jsou většinou humoristické, kritici kladně hodnotí lehkost a svěžest jeho tvorby. Typický je pro jeho tvorbu ironický až groteskní styl. Humoristickými prózami se Viewegovi v tvorbě podobá ze současníků např. Petr Šabach. Viewegh zobrazoval svou současnost, tzn. Dobu normalizace a dobu po ní. Právě román Báječná léta pod psa je zobrazením doby normalizace. Od ostatních děl pojednávajících o této době se Vieweghovo dílo liší humoristickým nádechem (Způsobeným pravděpodobně i časovým odstupem). Vieweghova tvorba je oceňována více u čtenářů než u kritiků (ti ho řadí k tzv. nízké literatuře).

3. Jedná se o autobiografický satirický román. Je členěn na kapitoly, každá kapitola má několik podkapitol.

4. Námětem románu je autorovo dospívání během komunistické okupace. Líčí dobu v Československu od období normalizace až po pád komunistického režimu (1962-1991). Příběh je psán retrospektivně z pohledu Kvida, který příběh „napsal“ er formou. Celý román vypráví Kvido reportérovi a přesvědčuje ho, aby mu text vydal. Místy je tedy román proložen rozhovory mezi Kvidem a nakladatelem. Kniha vypráví příběh zdánlivě obyčejné rodiny žijící v komunistickém Československu. Po převratu roku 1968 se rodina stěhuje z Prahy do Sázavy. V celém příběhu často narážejí na to, že nejsou členy komunistické strany a nehodlají se jimi stát. Tyto problémy – jako byt na prosklené verandě, problémy v zaměstnání atp. kontrastují s příběhem rodinného přítele Ing. Zváry, který jakožto člen Strany získával mnoho výhod. Situace se stala ovšem tak neúnosnou, že se – hlavně kvůli dětem – rozhodl Kvidův otec stát členem VUML (Večerní univerzity marxismu-leninismu). To vedlo k tomu, že k narození druhého dítěte získali rodiče vilu. Výše postavení členové Strany na rodinu vyvíjejí nátlak, chtějí po nich, aby tzv. byli vidět v politickém životě, a tak se Kvidova matka musí smířit s tím, že budou mít doma psa, i když z nich má fobii, Kvidův otec musí hrát fotbal, který mu nejde a Kvido vystupuje na recitačních soutěžích se socialisticky zaměřenými texty. Kariérní postup Kvidova otce byl rychlý, stejně tak ale i jeho pád. Po setkání s disidentem Pavlem Kohoutem v Sázavě je totiž Kvidův otec donucen přijmout post vrátného a okamžitě ztrácí své postavení. Stane se melancholickýcm, začnou ho sžírat deprese, dokonce si začne vyrábět rakev… Kvidova matka vidí vysvobození v narození vnoučete (dítěte Kvida a Jarušky), a však ani to nepomůže. Celou situaci na konci románu zachrání až revoluce r. 1989, po které se Kvidův otec dostane z depresí a Kvidovi nakladatel schválí vydání románu pod názvem Báječná léta pod psa.

5. Hlavními postavami románu jsou:

Kvido – na začátku knihy malý kluk, nadprůměrně inteligentní. Svou inteligencí dorovnává své tělesné dispozice – je silný, nosí brýle… Ale svými inteligentními poznámkami dokáže odzbrojit i dospělého.
Kvidův otec – Inteligentní vysokoškolsky vzdělaný muž, kterého komunistický režim víceméně zničil. Kvůli tomu, že by nikdy nevstoupil do komunistické strany, přišel o místo a musel dělat vrátného, což bylo značně pod jeho úroveň. Zároveň se z obav z režimu a neustálého sledování doslova zbláznil.
Kvidova matka – Ochotná a milující žena, často musí tolerovat rozmary svého muže, ale je mu oddaná. Povoláním právnička, původně herečka (to byl její velký sen).
Jaruška – Kvidova kamarádka od raného dětství, později přítelkyně a nakonec žena.

6. V románu převládá spisovná čeština, místy např. v rozhovorech najdeme prvky hovorové (např. řidičák, žvanit). Čeština není komplikovaná, text je velmi dobře srozumitelný a dnešnímu člověku blízký. Vyprávění je často prokládané dialogy.

7. Hlavním účelem románu je podat čtenáři obraz o životě v komunistickém Československu z pohledu ne ničím zvláštní rodiny. Autor nešetří humorem, ironií a nadhledem.

8. Ukázka pochází ze stran 58 a 59 a v první části se jedná o dialog mezi Kvidovou matkou a otcem, na kterém vidíme autorovo nadlehčení a satirický humor z dané situace ( „Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům“) . V druhé části ukázky je potom taktéž lehce ironizovaný rozhovor Kvida s nakladatelem (v něj vyprávění náhle přechází) o nepublikovatelnosti vyprávění. Na ukázce vidíme typický autorův styl psaní, hovorové výrazy v dialozích („Jakej“).
A to mu ani jednou v životě neřekneš, co si o něm myslíš?” přela se s ním žena.
”A na co? Akorát se porafáme. Nebo si snad myslíš, že mu otevřu oči a že se změní?” namítal jí otec. ”Neumím vychovávat psy, natož lidi.”
”To je pravda,” souhlasila výjimečně Kvidova matka.
”Takže ti vůbec nevadí, v jaký to žiješ lži?” navázala.
”Vadí,” řekl Kvidův otec. ”Ale vadí mi to trochu míň, než když v kanceláři někdo osm hodin uraženě tříská věcma. Pokaždé se totiž hrozně leknu. Dělají se mi z toho opary.”
”Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům.”
”Ty v ní nežiješ?”
”Samozřejmě že v ní žiju! Všichni v ní žijeme. Jenomže já proti ní bojuju! Po svém, zdánlivě nenápadně, ale bojuju.”
”Právní cestou,” poznamenal Kvidův otec.
”Ano, právní cestou. Jsem právník, tak právní cestou.”
”V zemi bez práva,” doplnil otec. ”Nezdá se ti, že je v tom cosi neřešitelného?”
Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně:
”Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!”
”Nebojuju,” řekl Kvidův otec s povzdechem. ”Nikdy jsem nic takového neříkal. Léčím si tam nervy. Nevěřila bys, jak to báječně uklidňuje! Než udělám jednu poličku, nevím o světě.”
”Poličku!” zvolala Kvidova matka pohrdavě. ”Sežeň si LSD. Na svět zapomeneš mnohem rychleji a aspoň to bude mít nějakou formu.”
”Copak LSD, ale zkus sehnat nějaké dřevo!”
Kvidův otec věděl, o čem mluví: Už dříve se mu do jeho sklepní dílny podařilo levně koupit starý draxl, soustruh poháněný šlapáním, ale nemohl – zrovna když svoje tvůrčí možnosti takto rozšířil – sehnat vhodný materiál a po celé dlouhé týdny byl odkázán na zbylé odřezky. Z nich pak soustružil rybářské splávky, ačkoli nerybařil, nebo různé přívěsky, které nikdo nenosil, a to vše prostě jen proto, aby mohl i nadále v dílně pracovat.
”Když už mu nezbyl ani jediný kousek, který by mohl do soustruhu upnout, začal s ručním vyřezáváním všelijakých miniatur se silným symbolickým významem,” vyprávěl Kvido. ”Nejznámějším dílkem z tohoto období bude patrně otcova zmenšenina, silniční závory z hraničního přechodu v Rozvadově.”
”Člověče, vy si snad ze mě děláte srandu!” řekl redaktor. ”Život ve lži, stát bez práva… Tak dohodli jsme se na něčem, nebo nedohodli…?!”
”Vždyť je to pravda,” řekl vzdorně Kvido. ”Jakej to bude mít smysl – když to nebude pravda?”
”Smysl?” řekl redaktor. ”Vy jste vážně ještě dítě! Odkdy se, prosím vás, můžeme v Čechách ptát, jestli má naše literatura smysl?! Takovej luxus si tahle země nikdy nemohla dovolit. Tady se vždycky akorát ptáme, jeslit vůbec existuje. Jestli je! Copak to nechápete?”
”Ne,” řekl Kvido. ”Nechápu.”

9. Román byl v r. 1997 zfilmován režisérem Petrem Nikolaevem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *