Pražské jaro 1968

Počátkem 60. let přišla do komunistického Československa vlna liberalizace a uvolnění poměrů. Ta byla jednoznačně způsobena smrtí sovětského diktátora J. V. Stalina v r. 1953 a uvolněním poměrů v SSSR. Ve stejném roce zemřel také československý prezident Klement Gottwald, a tak došlo ke změnám ve funkcích vrchních představitelů státu (prezidentem se stal Antonín Zápotocký, předsedou vlády Viliam Široký a do čela komunistické strany byl dosazen Antonín Novotný). Protože po Stalinově smrti došlo k uvolnění poměrů v Rusku a celém Sovětském svazu, vlna reforem a změn se dostala i do ČSR. Postupně ustaly kruté politické procesy, došlo ke zrušení pracovních táborů (většina vězňů ovšem přešla do vězení s totožnými podmínkami), veřejnost začala vystupovat proti režimu (např. na II. sjezdu československých spisovatelů). Po smrti Zápotockého se Novotný, který byl jmenován prezidentem, snažil poměry vrátit k původnímu stavu před započetím reforem, ovšem katastrofický stav československé ekonomiky jeho vládu donutil připustit postupně některé reformy.

Reformní období zahájili ekonomové v čele s Otou Šikem, kteří vypracovali plán ekonomické reformy na pozvednutí Československa. Podle této reformy měly být zavedeny některé prvky tržního hospodaření a alespoň částečně obnovena konkurence. Za reformu se postavili i někteří představitelé KSČ (např. Z mlynář, O. Černík), a tak se pomalu projevovaly snahy o její uskutečňování. Zastánci reforem se ovšem dostali do sporu s prezidentem Novotným, a tak vypukla politická krize. Za uvolnění poměrů se opět postavili spisovatelé na svém IV. sjezdu československých spisovatelů, za své protesty však byli Milan Kundera, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma vyloučeni z komunistické strany. Dále se proti stávajícím poměrům začali bouřit studenti a další obyvatelé. Novotný ztratil podporu SSSR a byl ve své vůdčí funkci v KSČ nahrazen Alexandrem Dubčekem (posléze abdikoval i na funkci prezidenta, za něho byl zvolen Ludvík Svoboda). Nové vedení strany potom konečně publikovalo tzv. Akční program KSČ, tedy program obsahující formu plánovaných reforem. Komunisté se nadále hlásili k socialismu a ideám marxismu-leninismu, všem připouštěli částečné uvolnění ekonomiky a částečnou demokratizaci společnosti. Proto se mluvilo o tzv. socialismu s lidskou tváří.

Za realizaci Akčního programu a demokratizaci společnosti se postavili i obyvatelé v čele se spisovateli. Ti podpořili dokument 2 000 slov k dělníkům, rolníkům, vědcům a umělcům, který sepsal spisovatel Ludvík Vaculík jako požadavek přechodu k demokracii. Tyto protesty se ale protivily sovětskému vedení, které ho odmítlo nadále trpět. Odsuzovalo vrchní československé představitele za rozšíření kontaktu se Západem, ztrátou kontroly nad tiskem atd. Československé vedení bylo opakovaně vyzýváno k potlačení těchto tendencí ze strany Sovětského svazu i ostatních komunistických států tzv. Varšavské pětky.  KSČ ovšem tyto výzvy odmítala, včetně té poslední při schůzce československé a sovětské delegace na železniční stanici v Čierné nad  Tisou (29.7. – 1.8. 1968) a v Bratislavě (3.8.1968). Ačkoliv československá vláda na nátlak přislíbila zpřísnit určitá opatření (kontrola tisku, zákaz jiných politických organizací a spolků…), bylo to jen proto, aby uklidnili situaci a získali čas na řešení konfliktu.

Sovětský svaz nakonec přiměl protireformní křídlo KSČ k odeslání tzv. zvacího dopisu, kterým měli požádat Sovětský svaz o bratrskou pomoc při uklidnění situace. Tento dopis byl ovšem částečně vynucený a po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 se k němu nikdo z vedení KSČ nepřihlásil. Vojska začala obsazovat všechna důležitá místa v Praze a postupně i zbytku Československa. Vstup vojsk byl provázen rozsáhlými demonstracemi obyvatelstva, mnoho vojáků bylo z reakce obyvatel zmatených a plně nechápalo situaci. vedení KSČ bylo uneseno do Moskvy, kde byli donuceni podepsat tzv. moskevské protokoly, což byly dokumenty, kterými prakticky souhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Představitelé okolních států na tuto situaci nijak nereagovali, a tak byl náš osud zpečetěn a země se znovu dostala do úplné závislosti na Sovětském svazu. 16. října 1968 byla navíc podepsána dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk, která okupaci zlegalizovala. Po reformním období tzv. Pražského jara a následném vstupu vojsk na československé území nastává v zemi tzv. éra normalizace, tedy období nastolení tvrdších poměrů ve snaze o návrat k původnímu režimu a původním podmínkám.

Autor: Monika Jirásková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *