Božena Němcová – rozbor díla Divá Bára

1. Divou Báru jsem četla jako součást knihy Dobrý člověk, ve které ji najdeme společně s dalšími pěti díly Boženy Němcové (Pan učitel, Rozárka, Baruška, Chyže pod horami, Dobrý člověk a Babička). Tento výbor z díla Boženy Němcové vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze r. 1974.

2. Němcová tvořila v třetí části doby Národního obrození, tedy v období českého romantismu (ke konci prolínajícího se s realismem). Dílo Němcové je realismem značně ovlivněno. Divá Bára patří v díle Boženy Němcové mezi venkovskou prózu, které zasvětila Němcová velkou část své tvorby (dále např. Babička, V zámku a podzámčí, Chudí lidé, Podhorská vesnice). Snažila se ukázat život na vesnici se všemi klady i zápory, které se snažila ve svých dílech zpravidla řešit a vesnici tak idealizovat. Kromě Němcové psal venkovskou prózu ve stejném období např. Karel Václav Rais (Výminkáři). Dalšími autory třetí fáze Národního obrození jsou např. Karel Hynek Mácha nebo Josef Kajetán Tyl. Němcová často psala o ženách (kromě Divé Báry např. Karla, Baruška), stejně jako Karolína Světlá.

3. Divá Bára je povídka (útvar drobné epiky) rozdělená na 3 kapitoly.

4. Povídka se odehrává ve vesnici Vestec (viz s. 115 „Vestec je velká dědina…“). Povídka je členěná na 3 kapitoly. Kniha vypráví o dívce Báře, která většinu svého života vyrůstala pouze s otcem Jakubem a psem Lišajem v malé chaloupce na okraji vsi. Matka jí totiž krátce po narození zemřela. Celá vesnice Báře říkala Divá Bára a Bára byla terčem pomluv. Byla jiná než ostatní děti, uměla plavat, byla nebojácná, nevěřila pomluvám… Její otec ji měl velice rád. S Bárou nás autorka poměrně podrobně seznamuje v první kapitole. Ve vesnici se Bára kamarádila s dívkou Eliškou, kterou chtěl její otec farář provdat za bohatého správce. Eliška o něj ale nestála, byla zamilovaná do Hynka, kterého poznala během pobytu u tety v Praze. Bára chtěla Elišce pomoci překazit námluvy, a tak se v noci převlékla za strašidlo, o kterém ve vesnici kolovaly pověsti, a rozhodla se správce vystrašit. To se sice podaří a správce od svatby ustoupí, ale vesničanům se tento čin nelíbil a rozhodli se Báru potrestat tím, že ji na noc zavřeli do márnice. Odtud Báru nakonec vysvobodil myslivec, kterému se Bára líbila. Bára s myslivcem se do sebe nakonec zamilují. I Eliška si nakonec vezme svého doktora z Prahy, protože jí tetička odkáže všechen majetek za podmínky, že se za Hynka provdá (byla mu nakloněna proto, že ji vyléčil).

5. Hlavními postavami povídky jsou:
Bára – dívka žijící pouze s otcem (matka jí zemřela krátce po narození). Milá dívka pomáhající druhým. Lidé ji ale neměli rádi (říkalo se, že šestinedělka nemá v poledne odejít ze sednice, což Bářina matka udělala viz s. 116 „Dověděly se od ní….“), říkali, že má „buličí oči“ (viz s. 118). Byla krásná, urostlá, snědá, měla dlouhé černé vlasy a veliké modré oči (viz s. 117 „Tělo její bylo hrubých kostí…“). Byla nebojácná, nevěřila pověrám. V knize je důkladně popsána.
Eliška – Bářina nejlepší kamarádka, dalo by se říci, že povahově je pravým opakem Báry. Je plachá, poslušná, prototyp spořádané ženy tehdejší doby. Nedokáže se ale postavit rozhodnutí rodičů o svatbě se správcem. Báře závidí její nebojácnost. Podle Báry je Eliška velice krásná, měla dlouhé plavé vlasy.
Jakub – Bářin otec, pastýř. Báru velice miloval, ačkoli si původně přál syna a dělal všechno proto, aby Báru uživil.
Panna Pepinka – farářova sestra starající se o Elišku společně s farářem. Malá starší hospodyňka.
pan farář – starý moudrý a zkušený pán, většinou zamlklý, v textu přespříliš nefiguruje.
Jozífek – Bářin kamarád, syn kostelníka, rodiče mu později zakazují se s Bárou stýkat – názorný příklad toho, jak se k Báře stavěla většina vesnice. Jozífek měl ale Báru rád, protože byla nebojácná a zastávala se ho.

6. Povídka je psaná er-formou. Dílo je psané spisovně, autorka často používá přechodníky (viz s. 119 „jsouc“), nářeční prvky (viz s. 144 „kostelníkovic“), přirovnání (viz s. 148 „zůstal jako sloup stát“), archaismy (viz s. 116 „sednice“) . Místy najdeme inverzi slov ve větě (viz s. 115 „světlolisté břízy stály“).

7. Povídka poukazuje na vesnický život 19. století, zejména na špatné postavení ženy v této době. Autorka v Báře trochu zobrazuje svou osobnost – také se vymykala tehdejší společnosti. Ostatními obyvateli vesnice zobrazuje Němcová povrchnost společnosti.

8. Ukázka je z první kapitoly povídky, ve které Němcová popisuje Divou Báru. V následující ukázce je Bára popisována včetně toho, jak se k ní stavělo okolí. (viz s. 117)
„Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí vyrovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jako pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani c parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala. – Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jako havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. – Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má „oči buličí“. – Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak chrpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. – Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze, černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. – Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se ž do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: „Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. – A nechsi jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!“ – Přitom obyčejně ukázal holí k dědině. – pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak si dobyla pokoje.“

V ukázce najdeme popis pro povídku typický – jasný, stručný, výstižný a poutavý, plný epitet („hrubých kostí“) a přirovnání („červené jako krev“). Najdeme zde také několik archaismů („nechsi, fortel) a nářeční prvky („škaredila“).

9. Divá Bára byla v roce 1949 zfilmována Vladimírem Čechem. Povídka má i několik divadelních nastudování, např. nastudování Milana Uhdeho pro Brněnské městské divadlo.

Autor: Monika Jirásková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *