Rukopisné boje v české literatuře

V první polovině 19. století vyvolaly v české literatuře velký ohlas dva rukopisy – Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. O jejich pravosti se vedly dlouhé spory.

V září 1817 se světu ukázal dokument nazvaný Rukopisem královédvorským. Jednalo se o spis 14 básní původně datovaný do 13. století. 6 z nich byly básně epické (s náměty z českých dějin a pověstí – např. Záboj a Slavoj, Čestmír, Oldřich a Boleslav, Jaroslav), 2 lyrickoepické a 6 lyrických (zejména milostných). Rukopis byl údajně nalezen Václavem Hankou ve Dvoře Králové nad Labem.

O rok později byl objeven tzv. Rukopis zelenohorský, tentokráte v Zelené Hoře u Nepomuku. Ten byl pro změnu anonymně doručený zemskému purkrabímu (hrabě Kolowrat), místo jeho nalezení bylo určeno až zpětně. Rukopis zelenohorský obsahoval např. skladbu Libušin soud o dvou bratrech Chrudoši a Šťáhlavovi a jejich sporu o dědictví. Rukopis zelenohorský byl datován již do 9. století

Vzhledem k době, kdy byly Rukopisy objeveny, a panující atmosféře ve společnosti, byly oba dokumenty přijaty většinovou veřejností s nadšením. V době národního obrození a ve společnosti ovlivněné světovým preromantismem začali lidé hledat staročeské literární památky, které byly považovány za základ vlastenectví. Německá literatura měla Píseň o Nibelunzích, Francouzi Píseň o Rolandovi atp. Ne všichni ovšem nálezům uvěřili a postupně se začaly objevovat spekulace o nepravosti Rukopisů. Společnost se tak postupně začala dělit na dvě skupiny – Na tu, která tvrdila, že Rukopisy jsou pravé a na tu, která tvrdila, že jsou falešné.

Jako první odsoudil Rukopisy jako padělky Josef Dobrovský. Důležitou roli ve zkoumání pravosti Rukopisů sehrála skupina kolem Tomáše Garigua Masaryka podílející se na vědeckém časopise Atheneum. Rukopisy byly přezkoumávány z mnoha různých aspektů – z historické stránky, lingvistické, z hlediska písma a užitého jazyka apod. Mezi nejdůležitější osoby přezkoumávající pravost Rukopisů patřil např. Otakar Hostinský, historik Jaroslav Goll, který rukopisy zkoumal po historické stránce, Jan Gebauer zabývající se stránkou mluvnickou, Jaroslav Vlček a Jiří Polívka, zabývající se historickou a literární stránkou, ale i sám T. G. Masaryk, který se snažil prověřit Rukopisy po stránce sociologické. Snad ve všech oblastech byly nalezeny jevy, které dokazovaly nepravost Rukopisů – historické souvislosti, jevy nekorespondující se skutečným životem ve středověku, gramatické chyby, popisy krajin, které se v době údajného vzniku nepoužívaly apod.

V letech 1967 – 1968 proběhlo další přezkoumání Rukopisů, tentokrát v Kriminalistickém ústavu v Praze. Toto zkoumání prováděl Miroslav Ivanov a definitivně prokázal, že se jedná o padělky. Zabýval se zejména písmem v Rukopisech a vědecky dokázal, čím jsou Rukopisy psané, na čem a jak. Tím pádem vědecky prokázal jejich nepravost.

Tentýž člověk označil pravděpodobné tvůrce Rukopisů. Těmi měli být Václav Hanka a Josef Linda. Oba jazykově dobře vzdělaní lidé.

Autor: Monika Jiráková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *