Český jazyk – mluvnice ve zkratce

Jazyk = nejdokonalejší a nejužívanější prostředek lidského dorozumívání

– vznikl v pracovním procesu, neustále se vyvíjí

Řeč = individuální schopnost používat jazykové prostředky ke komunikaci

Komunikace = uvědomělý proces předávání informací, výměna myšlenek mezi lidmi

Jazyková kultura = celková úroveň jazykového vyjadřování a také péče o něj

(hlavním reprezentantem historické jazykovědy byl u nás Jan Gebauer)

Národní jazyk – je jazyk určitého kolektivu lidí, kteří mají stejné: území, dějiny, tradice,

kulturu a způsob života

  • jazyky přirozené
  • jazyky umělé – nevznikly přirozeným vývojem (počítačový, esperanto, ido, Morseova abeceda, znaková řeč)

dělení:

a) Mluvnice (gramatika):

  • Hláskosloví:

Fonetika = jazyková disciplína, která se zabývá zvukovou stavbou jazyka

Fonologie = zabývá se funkcí zvukových prostředků

Ortofonie = disciplína, která klade důraz na správnou artikulaci hlásek

Ortografie = soubor zásad a pravidel pravopisu

  • Tvarosloví (Morfologie):
  • Stylistika

b) Lexikologie:

– nauka o slovní zásobě

Slovotvorba, Sémantika, Etymologie, Onomastika, Lexikografie, Frazeologie

 

c) Syntax:

– nauka o mluvnické a významové stavbě věty a souvětí

 

Útvary národního jazyka

Spisovné:

Spisovná čeština – oficiální útvar, srozumitelný na celém území, jednací jazyk na veřejnosti

Hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny

Nespisovné:

Nářečí (dialekt) –  nespisovný útvar národního jazyka užívaný na určité části území

Slang – soubor slov a frází užívaných skupinou lidí

Argot – mluva společensky izolovaných vrstev (vězňů, zlodějů, apod.)

Profesionální mluva – mluva skupiny zaměstnanců určitého povolání

Nadnářeční útvary (interdialekt) – vznikly postupným stíráním rozdílů mezi nářečími

 

Indoevropské jazyky

  • Indoíránské jazyky
  • Románské jazyky – španělština, italština, francouzština, portugalština
  • Keltské jazyky
  • Baltské jazyky
  • Arménština
  • Řečtina
  • Albánština
  • Slovanské jazyky – západoslovanské (čeština, slovenština), východoslovanské (ruština, ukrajinština), jihoslovanské (slovinština, bulharština, srbština, chorvatština)

 

Slovní zásoba

Spisovná slova – hovorová, knižní, odborná a básnická

Nespisovná slova – pocházejí z obecné češtiny, nářečí, slangu, argotu

 

Morfologie – tvarosloví

– lingvistická disciplína, která se zaobírá, na jaké části se dá slovo rozdělit

– zaobírá se slovními druhy a jednotlivými mluvnickými kategoriemi

 

Podstatná jména (Substantiva)

– jména osob, zvířat, věcí či rostlin

– dělí se na konkrétní a abstraktní

 

  • druhy substantiv:

            konkrétní – nositelé vlastností a dějů

            abstraktní – vlastnosti, děje, duševní stavy

            obecná – druhová a látková

            vlastní – pro jedinečný, určitý jev

 

Přídavná jména (adjektiva)

– u adjektiv určujeme rod, číslo, pád

  • druhy adjektiv:

            složená, jmenná a přivlastňovací

– tvary složené mají buď koncovky tvrdé, nebo měkké

 

Zájmena (pronomina)

– neoznačují osoby, zvířata, věci, ale příslušné jméno zastupují (např. já, on, ten, atd.)

  • podle významu rozeznáváme:

            osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná

 

Číslovky (numeralia)

– dělíme je na určité a neurčité

  • dále rozeznáváme číslovky podle významu:

            základní, řadové, druhové, násobné

 

Slovesa

– vyjadřují děj – činnost, stavy, změny stavu, probíhající děj, budoucí či minulý děj

– časují se

 

  • typy sloves:

a) slovesa plnovýznamová – mají samostatný věcný význam

b) slovesa pomocná – vlastní pomocná slovesa, modální (způsobová) slovesa, fázová

slovesa

c) slovesa zvratná

Příslovce (adverbia)

– vyjadřují okolnosti děje nebo vlastností

– převážně odvozené od přídavných jmen

 

  • druhy příslovcí:

            – místa, času, způsobu, příčiny

 

Předložky (prepozice)

– spojeny s podstatným jménem, vyjadřují jeho vztahy

  • dělíme je podle původu: vlastní (primární), nevlastní (sekundární)

 

Spojky (konjukce)

– slouží ke spojování vět i větných členů

– máme dva druhy spojek – souřadící a podřadicí

 

Citoslovce (interjekce)

– nejsou větným členem

– vyjadřují city, náladu, vůli

– také označuje hlasy a zvuky

 

Částice (partikule)

– uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny

  • např.: kéž, ať, nechť, což, jen

 

Lexikologie

– věda zabývající se slovní zásobou

– slovní zásoba obsahuje slovní spojení (= spojení slov, které dostává nový význam)

Frazeologie – rčení (např.: nechat na holičkách)

Větná frazeologie – pořekadla (např.: Bez peněz do hospody nelez.)

Pojmenování víceslovná – odborné názvy, termíny (např.: kočka domácí)

 

 

2 typy slovní zásoby:

  • aktivní – používané slova
  • pasivní – větší, nepoužíváme

 

Vznik slov:

  • Odvozování

– les = lesní

– předpony, přípony, koncovky

 

  • Skládání

vlastní – nelze je rozdělit (př.: velkoměsto, horolezec)

nevlastní – můžeme rozdělit na 2 samostatná slova bez úpravy (př.: kolemjdoucí, stavbyvedoucí)

 

  • Přejímání

– z cizích jazyků

– v době středověku z latiny a němčiny

– v národním obrození z ruštiny a polštiny

– po roce 1989 z angličtiny

– dnes ze západní Evropy a Ameriky

 

  • Zkratková slova, zkratky

– zkratku hláskujeme, neskloňujeme

 

Obohacování slovní zásoby – rozvíjení, nová slova vznikají odvozováním přípon, předpon a

koncovek

Skládání slov – složenina vlastní a nevlastní

Lexikografie – věda zabývající se slovníky (jazykové, naučné)

Derivologie – nauka o tvorbě slova, odvozování slov

  • kořen slova – nejmenší část slova, která nese určitý význam a je společná pro všechny příbuzná slova
  • předpona – na začátku
  • přípona – na konci
  • alternace – hlásková změna

 

Přímá a nepřímá řeč

Přímá řeč:

– podává výpověď doslova tak, jak byla pronesena, včetně časů a gramatických osob

– je uzavřena v uvozovkách a může být doprovozena uvozovací větou

 

Nepřímá řeč:

– zpráva mluvčího o výroku jiného mluvčího

– mění se gramatická osoba, čas, někdy i slovosled

– vyjádřena vedlejší větou

 

Rozdíl mezi přímou a nepřímou řečí:

Eva navrhla „Půjdu s tebou.“        x               Eva navrhla, že půjde se mnou.

věta uvozená    přímá řeč                               hlavní věta        vedlejší věta

 

Zdroje

SOCHROVÁ, Marie. Český jazyk v kostce. 3. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2004, 104 s. ISBN 80720096723.

HLAVSA, Zdeněk. Český jazyk pro střední odborné školy a studijní obory středních odborných učilišť všech typů. 2. přeprac. vyd., v SPN 1. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 1996, 278 s. ISBN 80-859-3730-1.

Mluvnice. [online]. [cit. 2013-09-19]. Dostupné z: http://www.et.jecool.net/wp-content/uploads/mluvnice.pdf

Vlastní zápisky ze SŠ

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *